V západních zemích tzv. předpokládaný souhlas u zemřelé osoby - v pojetí, jaké je u nás - neexistuje. V zahraničí se primárně vychází z přání zesnulého pacienta: zdravotničtí pracovníci mají povinnost pátrat, zda pacient neměl dříve vyjádřené přání ohledně odnímání svých orgánů, zda ho nemá uloženo např. u notáře, u praktického lékaře nebo u rodiny..
Některé země mají stanoveno, že pokud neexistuje výslovné písemné přání pacienta darovat po smrti své orgány jiným pacientům, pak není možný odběr orgánů, i kdyby pozůstalí souhlasili.
Jiné země mají stanoveno, že i když neexistuje písemný výslovný souhlas pacienta, personál nemocnice se může dotázat rodiny (bez jejího souhlasu nesmí orgány odnímat), ale musí rodinu informovat, že smí rozhodnout za pacienta jedině v souladu se známým či předpokládaným přáním zesnulé osoby.
K zemím, které zásadně ctí integritu a právo na sebeurčení i u zemřelých pacientů, patří mj. Nizozemí. I tento stát si samozřejmě přeje, aby se zvýšil počet lidských orgánů dostupných pro nemocné, přesto se i nadále ctí u zemřelých, že není možné odejmout jejich orgány, pokud k tomu pacient nedal svůj souhlas.
Nizozemí provedlo výzkum situace ve zrhuba desítce států - jakou mají legislativu a jaký mají dostatek orgánů pro transplantace. Zjistilo se, že tzv. předpokládaný souhlas negarantuje vyšší dostupnost orgánů pro nemocné, protose Holandsko rozhodlo zůstat u své právní úpravy, kdy se orgány neodnímají u osoby, u níž nelze ověřit její přání.
Náš stát mj. porušuje dodatek Rady Evropy k bioetické konvenci, který je zaměřen na odnímání orgánů a transplantace, ale i samotnou bioetickou konvenci - podle komentáře Rady Evropy k této konvenci musí personál nemocnic dotazovat rodinu, pokud zemřelý pacient nemá u sebe žádné vyjádření. Jedině tak lze splnit přání pacienta, jeho právo na sebeurčení i po smrti, protože mohl svou vůli uložit např. u notáře.
